V obsáhlém díle Království České z roku 1907 vydavatele Pavel Koerbera se při popisu okresu Jílovského píše:

"Na planině k severu mírně se svažující, uprostřed žírných již niv a luk, po obou stranách silnice Pražsko-Táborské, rozkládá se ves Jesenice se 165 domy a 793 obyvateli, daleko v okolí vidná a výstavná s mnohými zahradami a krásným stromořadím topolovým podél silnice: opodál na návrší štíhlá pyramida na místě, kdež r. 1706 nešťastnou náhodou zahynula Maximiliána svob. paní z Alsteru. Před vznikem železných drah bývala v Jesenici poslední poštovní stanice před Prahou. Úrodná severní část okresu Jílovského jest řídce osazena, poněvadž valná část plodné půdy zabrána jest dvory panskými. Z nemnohých osad v této části okresu jmenovány budtéž severovýchodně od Jesenice Zdiměřice s hojnými zahradami: opodál jest kaple Matky Boží, k níž v září putují lidé z okolí. Západněji jest Ve s c e s velikým dvorem Drazdy, již v lesích Průhonických, myslivostí slynoucích. Jiný dvůr, Šatalka zvaný, jest západní vsí při erární silnici. "

Město Jesenice vzniklo rozhodnutím vlády České republiky ze dne 25. května 2015 a 17. září téhož roku převzala starostka z rukou předsedy Poslanecké sněmovny dekret povyšující shluk obcí hned za hranicí Prahy do městského stavu zároveň se znakem, kde na červeném poli jsou zkříženy kapitulní klíč a obilní klas, symboly starodávného původu i dosud hlavního oboru místní ho.

Co tomuto vzácnému aktu předcházelo?

Především vděčíme tomuto vývoji socialistické mantře vše centralizovat a takto lépe řídit a kontrolovat. Vznikaly tak střediskové obce, ke kterým byly bez ohledu na historické i další souvislosti přiřazovány obce menší, i když tyto s centrální vsí v minulosti neměly příliš společného, ba naopak. Tak se také stalo i v Jesenici, kdy k ní byly postupně přičleňovány dosud samostatné a naprosto svébytné obce jako Zdiměřice, Osnice s Kocandou, Horní Jirčany včetně zaniklých Kršovic se samotami a hájenkou i Vestec (do 29. 6. 1990). Ústřední role Jesenici byla v tomto spolku přidělena díky její poloze, velikosti, ba i významu.

Její jméno lze nejspíše odvodit od názvu stromu - jasanu, který jako podobné listnaté dřeviny zaplnil od pradávna českou kotlinu. Ostatně takto odvozují původ svého jména i ostatní Jesenice v Českých zemích, kterých je společně s německými ekvivalenty Gessnitz nebo Jeschnitz celkem šest, dále zde je několik Jasení, Jeseně i Jeseníky. Podobně je tomu např. v Polsku, Slovinsku, ale i na Slovensku.

Ovšem žádná jiná Jesenice se nemůže pyšnit tak dávnou a svým původem královskou pozorností jako právě ta naše. Byl to první český král vůbec, Vratislav I. Přemyslovec, který v roce 1088 založil Vyšehradskou kapitulu, vzdoropodnik proti vlastnímu bratru, biskupu Gebhartovi - Jaromírovi a tuto podřídil přímo Svatému stolci. Tento svůj úmysl potvrdil listinou, v které obdařil nově ustanovenou instituci pozemskými statky sloužící k obživě kléru a lidu obecného. Mezi celkem 66 vesnicemi a osadami (např. Braník, Butovice, Holyně, Jinonice, Nusle a Vinoř) je zmiňována Iassenice, kde "...ecclesiae Wyssegradensis contilit Iassenic terram ad aratrum cum fabro", tedy kostelu vyšehradskému ornou půdu v Jesenici obdaroval.............. (mezi slovutnými historiky počínaje Františkem Palackým nebylo nikdy sporu o tom, že se jednalo právě a jedině o naší Jesenici.)

Jako kapitulní statek v rozsahu 5 popluží (okolo 50 ha) je Jesenice ještě zmiňována v listině Karla IV. z roku 1356, i když předposlední pražský biskup Jan IV. z Dražic již v roce 1305 věnoval kapli sv. Silvestra na Pražském hradě část nadání v Jesenici, které zdědil po svém otci.

Po zmatku husitských válek byla Jesenice nadále uváděna jako dominikální majetek několika novoměstských kostelů jako např. sv. Václava na Zderaze či sv. Štěpána na Rybníčku. S husitstvím se váže i památná událost, která se odehrála nedaleko odsud, na místě dnes zvaném " U Křížků " neboli Mandava v létě roku 1419. Zde se na nejvyšším místě cesty mezi Prahou a Benešovem sešly zástupy husitského lidu, radikální Táborité a umírnění Pražané spolu s Plzeňskými poutníky z družiny Jana Korandy, který zde vyhlásil Království boží na zemi. Tento poslední nenásilný husitský sraz dovršující poutě na hory a mírné hledání lepší společnosti zachytil Alfons Mucha ve svém veledíle Slovanská epopej pod názvem Schůzka Na Křížkách 1419.

V 16. století dochází však k velké události ovlivňující život Jesenice na další staletí. 

Nový český král, Ferdinand I. Habsburský ihned po svém nástupu na trůn zakládá v r. 1527 ve své říši poštovní službu, jejíž provádění svěřil rodině Thurn-Taxisů. Pošta byla po dlouhá staletí jedinou spojnicí mezi rozsáhlými končinami stále se rozrůstající habsburské monarchie schopná rychle a bezpečně přepravovat korespondenci, peníze i pasažéry. Tomuto učinila přítrž až parní dráha pilně budovaná od 30. let 19. století. Trasa mezi Prahou a Vídní i mezi Prahou a Lincem vedla Jesenicí, kde byla již v roce 1565 zřízena poštovní a přepřahací stanice na místě statku na vidlici dnešních ulic Budějovická a Říčanská (bývalé JZD Mír) Byly zde stáje s koňmi, cestujícím se poskytovaly hygienické a stravovací služby, doručovaly se důležité dokumenty i peníze. Každý z poštmistrů musel uzavřít služební smlouvu, v které se zavázal poskytovat veškeré poštovní služby na svůj náklad, který mu byl později po předložení všech dokumentů zpětně uhrazen. Zvláštní důraz byl kladen na pečlivé zachování předepsaných jízdních řádů a přesných časů odbavení postilionů nebo spěšných poslů - trasou projížděla pošta 2x týdně z Vídně do Prahy a zpět, též 2x týdně do Budějovic a Lince. Dochovaná Služební smlouva (Dienstvertrag) s poštmistrem Friedrichem- Bedřichem Paroubkem z roku 1855 je cenným dokladem o důležitosti poštovní služby pro fungování celého Rakouského mocnářství.

Jesenice je zmiňována v Berní Rule z roku 1650 jakou součást kraje Kouřimského, v Teresiánském a Josefínském katastru již jako součást kraje Pražského s okresním úřadem v Jílovém.

V roce 1759 skoupil pražský arcibiskup Mořic Gustav z Manderscheid-Blankensteinu jesenické statky od novoměstských kostelů a přiřadil je k arcibiskupským državám ve Velkých Břežanech. Tento arcibiskup se proslavil tím, že v prosinci 1740 korunoval českým králem Karla Alberta Bavorského, za což si vysloužil celoživotní nelibost Marie Teresie. Ta se o tři roky později v Praze nechala korunovat českou královnou raději arcibiskupem olomouckým. Jesenická pole se v květnu 1757 stala svědkem důležitého manévru císařských vojsk v bitvě u Štěrbohol (v německé literatuře je zmiňována jako Pragerschlacht, bitva u Prahy), kdy se po zbytečně prohraném souboji s pruskými vojsky Friedricha II. právě v tomto místě prchající císařská pěchota znovu zformovala a spořádaně ustoupila přes Sázavu ke Kolínu, kde se spojila s oddíly polního maršála Leopolda Dauna. Ten pak záhy - 18. června 1757 - armádu pruských vetřelců na hlavu porazil a způsobil tak skutečnost, že jsme se nestali Prusy, ale zůstali Rakušany....

V roce 1853 měla Jesenice dle c.k. Organizační komise zemské schválené nařízením ministerií záležitosti vnitřních, práv a financí celkem 429 obyvatel, okresním úřadem povinná k Jílovému a farnímu úřadu v Dolních Jirčanech. Trvalá vazba na Prahu jako hlavní město Českého království byla dána správní příslušností k Pražskému kraji, který byl s 20 okresy, 996 obcemi a 443 378 obyvateli největší v Čechách (Praha jako hlavní město čítala tehdy necelých 60 tisíc obyvatel....).

V roce 1869 byla v Jesenici zřízena četnická stanice, což dodalo obci na vážnosti a jako taková je pak zmiňována ve všech topografických slovnících jako např. Jana Ortha a Františka Sládka v roce 1877.

Byla to doba vzrůstajícího národního uvědomění i možností, které českému národu poskytovala stále liberálnější Habsburská monarchie - v Jesenici se zakládaly různé spolky jako Družstvo obchodníků v roce 1850, Jednota hasičská v r. 1887, byla zřízena Okresní zemědělská záložna v r. 1883 i založena Sokolská jednota v roce 1899. Okres dbal na vylepšení dopravní situace a tak se stavěly silnice na místě starých polních cest na Kocandu, do Psár i Dolních Břežan. Sedláci, kteří v době plné arcibiskupské držby až 120 hektarů jesenické půdy nebyli nikterak silným celkem, řešili svoji situaci zakládáním malých družstev ke koupi např. parní mlátičky.

Důležitou kapitolou v životě obce bylo otevření vlastní školy, aby jesenické děti nemusely docházet denně do Dolních Jirčan. 24. Srpna 1879 byla novostavba školní budovy (v témže místě jako dnešní ZUŠ a první vzdělávací stupeň naproti Městskému úřadu)s velkou slávou vysvěcena a předána k užívání. Plány na její rozšíření či výstavbu školy nové se podařilo uskutečnit až za více než sto dvacet let.

A 20. Století?

Největší událostí dvacátých let byla bezesporu pozemková reforma - v roce 1924 bylo rozprodáno v cenách z roku 1913 v kurzu jedna stará rakouská koruna - jedna nová československá (zhruba 10:1) celkem 90 hektarů arcibiskupského statku jesenickým malorolníkům, aby jim s ostatními polnostmi byly v roce 1953 násilně sloučeny do vznikajícího JZD a následně po roce 1990 navráceny.......

Poté čas proletěl Jesenicí jako blesk, prosperující třicátá léta ve znamení rozvoje místního obchodu a podnikání, Protektorát s revolučním zakončením a následném sběrném táboře pro válečné zajatce (vojáky Wehrmachtu si brzy odvedla Rudá armáda do sovětských gulagů) a více než 700 civilistů v divokém odsunu, chvilkové vydechnutí do Vítězného února, pak založení JZD Mír jako výkladní skříň úspěšného socialistického zemědělství, jalová sedmdesátá a osmdesátá léta (zpestřená legendárními rvačkami v kulturním sále v akci Z postaveného Národního výboru) až po dnešní časy, plné překotného, někdy i chaotického vývoje. Naopak dobrým příkladem dlouhodobého kvalitního rozvoje obce byla výstavba nové základní školy, vznik kanadsko-české školky, základní školy a gymnasia, opravené kapličky a Božích muk. Obec nyní plánuje výstavbu nové školy v Zdiměřicích, dále pak další školky i domy pro seniory, jejichž potřeba stále stoupá.

A nejslavnější rodák?

Vraťme se do středověku - ano, je jím bezesporu Jan z Jesenice (o autenticitě jeho jesenického původu nepochyboval ani F. Palacký či slavný archivář a básník K. J. Erben). Tento brilantní právník, z dnešního pohledu advokát Mistra Jana Husa, prožil krátký, ale velice dobrodružný život. Mistr svobodných umění na Karlově vysokém učení, doktor obojího práva na universitě v Bologni, zuřivý obhájce myšlenek Johna Wicklefa a z něj vycházejícího učení Jana Husa, tvůrce právní podstaty dekretu kutnohorského (bohužel z pohledu dnešního nikoli nejšťastnější počin) neváhal odjet hájit své přesvědčení před papežský soud do Říma, byl zde uvězněn, z vězení uprchl do Bologni, kde byl opět uvězněn a záhy osvobozen. Byl téměř stále v papežské klatbě, přesto svými argumenty o procesních vadách kuriálních procedur neváhal vybavit Jana Husa k jeho cestě do Kostnice, kam se dle některých pramenů za svým učitelem i vypravil, avšak jeho odsouzení nedokázal zabránit. Sám pak padl do léčky k husitství se nejprve hlásícího, poté mu zuřivě odporujícího Oldřicha z Rožmberka, z jehož vězení na Krumlově již uprchnout nedokázal a zde také v roce 1419 umírá.

Takového Curriculum vitae již poté žádný významný jesenický rodák nedosáhl, snad s výjimkou pana Josefa Řehky, pilota RAF. Jeho nebojácný a smělý útěk ( spectacular escape ) s několika dalšími piloty z Anglie a jejich rodinami cvičnou Dakotou z letiště u Mělníka nízkým letem do Bavor v roce 1948 udivil celý svobodný svět.

Obce - součástí města Jesenice

Součástí města Jesenice jsou pak obce Kocanda, Osnice, Zdiměřice a Horní Jirčany. Jejich historický vývoj byl podobný jesenickému, i když Osnice byla po delší dobu součástí kraje Kouřimského a okresu Říčanského s církevní i školskou příslušností k Popovičkám. Od r. 1869 patřily všechny obce pod kraj Pražský, střídavě okres Karlín nebo Královské Vinohrady. Od r. 1921 byly poté přičleněny k okresu Jílové, dále mezi lety 1950 - 1960 patřily k okresu Praha - východ a od r. 1961 definitivně k okresu Praha - západ.

Kocanda nemůže odvodit svůj název od rakousky vysloveného Gott sei dank, byť je to vysvětlení roztomilé. Jedná se s největší pravděpodobností o středověký název trhového místa, jak uvádí Josef Jungmann, kde stály trhové boudy, kotce. Početný výskyt takových míst v Čechách, někdy s předložkou Na nebo V toto potvrzuje (na rohu Kaprovy ulice a Náměstí Jana Palacha stojí jeden z nejkrásnějších neorenesančních pražských paláců Na Kocandě - zde bývaly v minulosti proslulé trhy Na Rejdišti)

Osnice (v pramenech uváděna jako Oslnice, Osmce, Voznice,Osonice, Woznitz ) je poprvé zmiňována jako zboží kláštera sv. Jiří na Pražském hradě, následně patřila klášteru sv. Anny na Újezdě (dnes Na Prádle). R 1437 ji zapsal císař a král Zikmund Heřmanovi z Drahonic, bratru známého kronikáře husitských válek Bartoška z Drahonic. Ten Osnici v roce 1453 prodal Záviši z Valdštejna. V roce 1585 byla v Zemských deskách zanesena dědičná držba pro rod hrabat z Valdova, ti Osnici drželi až do r. 1759, kdy pražský arcibiskup Mořic Gustav z Manderscheid-Blankensteinu skoupil osnické zboží spolu s jesenickým a přičlenil je k arcibiskupské držbě břežanské, kde její část zůstala až do pozemkové reformy v r. 1924, druhá pak dodnes. V roce 1854 měla Osnice již 360 obyvatel. K Jesenici byla pak spolu s Kocandou připojena k 1. 1. 1980.

Součástí Osnice byla po dlouhá staletí dnes již bohužel zaniklá ves Krsovice s myslivnou, o kterou se Osničtí neustále přeli s Dobřejovicemi. Hajný zde bydlící byl zároveň správcem arcibiskupského statku a na počátku 20. století to byli jediní Němci, kteří zde v kraji žili.

Jirčany, po dlouhý čas zmiňovány jako Hercaz, Hercař či Jercař mají ze všech našich obcí nejstarší pramenný důkaz své existence. V roce 1060 daroval kníže Spytihněv II (vládl 1055-1061, bratr prvního českého krále Vratislava) klášteru Stětí sv. Jana Křtitele na Ostrově u Davle obec Hercaz - Spytigneus monasterii Ostrovacensis contulit Hercaz (uvádí v Topografii české Hermenegild Jireček, vyd. Vídeň 1889, mimo jiné učitel češtiny korunního prince Rudolfa) V období mezi lety 1186 - 1239 patřily Jirčany Kladrubskému klášteru a od roku 1350 je zde připomínán farní kostel sv. Václava patřící pod duchovní správu probošta v Týně nad Vltavou. V 16. století byly připojeny k Břežanům a pak dědičně takto uváděny až do r. 1785, kdy vznikla na východní straně obce osada Horní Jirčany. V roce 1853 měly Oberjirtschan 5 domů a 45 obyvatel (Zevrubný popis rozdělení země kralovstvi Ceskeho, 26. listopadu 1853, vydal F. Palacký) Od té doby jsou vedena obě jména obcí zvláště. Kostelík sv. Václava v Dolních Jirčanech, původně gotická stavba přestavěná v 19. stol. v neorománském duchu beuronských staveb, sloužil k duchovní správě celému okolí. I to je důvod, proč Jesenice jako největší obec nemá vlastní kostel. V roce 1961 byly pak Jirčany administrativní cestou rozděleny tak, že Dolní Jirčany připadly Psárům, Horní Jirčany pak Jesenici. Sjednotí se jednou znovu???

Zdiměřice (v pramenech uváděné též jako Stiměřice, někdy zmiňované též jako Lstimeritz, Stimeritz) si obdobně jako Osnice ve svém jádru zachovaly ráz malé středočeské vesnice s dvěma rybníky, několika statky a malebnou zvoničkou. Ovšem v nedávné době byla tato obec v největší možné míře postižena překotným stavebním rozvojem, který zcela změnil její charakter. Historie Zdiměřic začíná rokem 1363, kdy jsou poprvé zmiňovány jako majetek zbraslavských cisterciáků. V roce 1594 místokancléř Českého království Krištof Želínský ze Sebuzína začlenil Zdiměřice do svého dolnobřežanského panství, v jehož rámci zůstaly několik dalších staletí. V roce 1715 se zde zakoupil pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg a vytvořil tak rozsáhlou hospodářskou državu důležitou pro chod celého arcibiskupství. Po roce 1945 byl tento majetek církvi odebrán, v porevoluční době pak znovu částečně vrácen (Dolní Břežany, Osnice). V roce 1848 měly Zdiměřice 15 domů a 99 obyvatel, tento stav byl téměř stejný ještě v r. 1999. Dnes mají Zdiměřice více než 1000 obyvatel.... Na východním okraji obce se nachází kaplička Jména Panny Marie, nenáročná neorománská stavba s gotickými prvky, kde se pořádají v září každého roku mariánské poutě. K Jesenici byly Zdiměřice přičleněny v roce 1976.

Poděkování kronikářům na závěr

Pro dávné děje najdeme mnohé prameny a literaturu, odbornou i populární. Počínaje Palackým, přes Tomka, Sedláčka a další významné historiky. Pro dobu mladší ba i současnou jsou nejdůležitějším pramenem kroniky, psané mnohdy nadšenci zaznamenávající i úplné detaily z každodenního života obcí. Jsou to pokračovatelé obrozeneckých písmáků a jejich přímá svědectví do kronik vepsaná dávají jejich čtenáři nahlédnout do dějů běžných dnů doby krátce minulé s plnou autenticitou osobního prožitku. Pro budoucí historiky i zájemce o historii jsou již dnes naprosto nejdůležitějším zdrojem informací a poznání. Proto jim patří vřelý dík.

PhDr. Jiří Vidím

Vzpomínky na minulost